NAROZENINY NA PLÁŽI

Vždy, když člověk prožije nějaký pád, brzy ho čeká vzlet. Tím se řídím celý život a ani na mé narozeniny tomu nebylo jinak. Devátého odpoledne nás s Danem čekal odlet do Thajska za tátou, ségrou, jeho ženou a známými. Jenže od rána se vůbec nic nedařilo. Probudila jsem se s ucpaným nosem, bolestí v krku a ráno se dozvěděla špatnou zprávu. Myslela jsem, že neodletím, jenže…

…mám kolem sebe lidi, kteří jsou ohromnou oporou. Mamka mi přijela utřít slzy z tváře a podpořit mě, že všechno bude zase dobrý. Po chvíli pak přijel náš kamarád Kája a v podobném duchu pokračoval. Odvezl nás na letiště.

Let do Dubaje, kde jsme přistupovali, byl v klidu. Všechno uteklo rychle, sledovala jsem můj oblíbený seriál Přátelé a těšila se na dobrodružství, které na nás čeká v Asii.

Všechny tyhle představy ale za chvilku zmizely. Jakmile jsem vlezla do letadla, rozjela se mi silná alergie (mám na prach). Začala jsem se dusit, nemohla jsem dýchat a cítila se fakt mizerně. Letušky kolem mě běhaly a neustále se ptaly, jestli jsem schopná letu. Tělo hlásilo stopku, ale hlava mi jasně říkala, že letět musím. Nechala jsem si dát nutné prášky a ačkoli mě chtěli vyvést, řekla jsem, že mi je už líp a mohu letět dál. Let byl opravdu příšerný. Měla jsem kolem pusy uvázaný šátek místo roušky, aby mě prach dál nedráždil, neustále jsem smrkala a hlava byla téměř na prasknutí.

Když jsme přistávali, začala jsem v hlavě cítil obrovský tlak. Skoro jako by mi někdo píchal do hlavy nožem. Obě uši zalehly. Celá zničená jsem vylezla z letadla a myslela, že už mě nic horšího nemůže potkat. Jenže před námi byla obrovská fronta, která neutíkala a nám tak ujel trajekt. S naším řidičem jsme zůstali v přístavu a museli čekat až do setmění. ,,Nejhorší den,“ povzdechla jsem si a uědomila si, že už je vlastně desátého a já mám narozeniny. V té chvíli mi bylo ještě víc smutno. Daleko od domova, zoufalá a zlomená.

Cesta na hotel trvala více než pět hodin a já se strašně těšila, až se vysprchuju a půjdu to zaspat. Hned u recepce na mě ale čekala ségra s tátou a usmívali se od ucha k uchu. S těží jsem zvedla koutky a zamávala jim. Tátovi jsem v jedné minutě popsala svůj den a řekla, že půjdu na pokoj do sprchy. Táta mě ale přesvědčil, že je to kravina. Prý potřebuju na chvíli zastavit, sednout si a dát si aspoň nějaký aperitiv. Kývla jsem.

Jakmile jsem však došla na pláž, všechno mi došlo. Nešlo o žádný aperitiv, ani odpočinek, ale o připravenou oslavu narozenin. Stál přede mnou krásně prostřený stůl obložený svíčkami ve tvaru srdce a ty nejlepší mořské plody, nudle a zelenina. V té chvíli bylo všechno pryč. To špatné jakoby s lehkostí větru odešlo. Na nic jsem nemyslela a cítila pocit štěstí.

A opět došla k závěru, že všechno zlé se děje pro něco dobrého. Život totiž musí být v absolutní rovnováze, protože kdyby byl jen milý, nevážili bychom si přesně takových okamžiků. Já za ně děkuji a jsem vděčná. Mám skělé rodiče, pravé přátele a oporu v příteli. A to je v závěru to nejcennější, co člověk může mít.

 

With love Káťa

Share:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *