ZNÁTE MĚ, NEZNÁTE MĚ? TENTOKRÁT OD KÁTI

Po Karol a jejím článku Znáte mě, neznáte mě? přichází řada na mě, abych vám odhalila nějaké tajnosti ze svého života. Přestože bych se mohla rozepsat na desítky stran, snažila jsem se usměrnit a odhalit vám jen určitý zlomek. Přeci jen, trochu tajemná pro vás musím zůstat dále, aby vás blog bavil a vy se měli na co těšit. Věřím, že i tím minimám vás překvapím a jsem zvědavá na vaše reakce.

Do svých třiadvaceti jsem toho stihla opravdu hodně a i když teď zpětně vím, že bych svou energii soustředila nyní na jiné věci a aktivity, než v minulosti, vlastně bych vůbec neměnila a jsem ráda, že se vše událo, jak mělo.

Co jste o mně určitě nevěděli?

Jako malá jsem se učila na flétnu, ale mým snem bylo hrát na harmoniku. Mohl za to film Zachraňte Willyho, kde hlavní hrdina, malý chlapec Jesse, do ní vydechuje v akváriu. Přišlo mi to strašně cool a nutně jsem ji potřebovala. Mamka s otčímem mi jí proto pořídili k narozeninám společně se zpěvníkem. A víte co? Nikdy jsem si na ní pořádně nezahrála!

Jsem ze čtyř dětí. Ano, rodiče byli plodní (promiň mami, promiň tati :D). Doopravdy nás je ale šest. Hned vám to vysvětlím, protože nejste jediní, co komplikovanému propletení mé rodiny nerozumí! V přímé lince mám staršího bratra Jakuba, který má stejnou maminku a tatínka jako já. Potom mám devítiletou sestru Karolínku, se kterou mám ale společnou jen maminku. A na závěr nejmladší a šestiletou Jasmínku, s níž mě pojí společný táta. Že se v tom nevyznáte? Nejste sami, i já se do toho občas zamotám 😀 K tomu všemu mám ale v rodině ještě dvě holky – Aničku a Lucku, které jsou dcerami mého otčíma. A ačkoli nejsme spojené geny nebo krví, beru je za vlastní.

Velmi dlouho jsem se věnovala pohybovým sportům. Začala jsem u rock’n’rollu ve školce a ve škole pokračovala přes gymnastiku, aerobik, street dance a hip hop až na střední. Tam jsem ale s těmito zálibami skončila, protože nezapadaly do mého časového harmonogramu a stylu života.

Odmala jsem milovala zvířata. Jako úplný prcek jsem na zahradě sbírala housenky, protože mi máma vyprávěla, že si jednou jednu chytila, vyrobila jí zábavní park z jablek a pak se z ní stal krásný motýl. No, takový průběh to u mě bohužel nemělo. Housenku jsem sice chytila a krmila ji, ale jakmile mě čekala cesta na tábor, zavřela jsem ji v zavařovačce a jedna dírka na vzduch jí prostě nestačila 😀 Nemusím vám asi říkat, že žádný motýl se z larvy nevyklubal. Poté jsem to vzala trochu jistější cestou a chovala křečky, morče, potkana a rybičky. Dnes bych už křečka do ruky zřejmě nevzala, bojím se jich. Vcelku paradox, že?

Bojím se létat. Což je vcelku nová etapa v mém životě. Vždy jsem létání milovala a šíleně se do letadla těšila. Dodnes miluji atmosféru na letišti, ale jakmile vstoupím na palubu, stáhne se mi žaludek, klepou se mi ruce a je mi zkrátka na omdlení. Může za to moje nepříjemná nehoda na kole v Saint-Tropez, kdy jsme s přítelem vyjeli z kempového městečka (projížděli jsme Francii s karavanem) k promenádě. Cestou zpátky jsme ale vjeli na hlavní silnici, která vedla z kopce. A v jednom místě bylo bohužel trochu písku a ve spojení s brzdou jsem přelétla přes řídítka a skončila ležet na silnici. Nebudu vám říkat, že kdybychom jeli o dvě sekundy později, zřejmě skončím pod koly auta, které tak tak ubrzdilo. Od té doby nerada jezdím metrem, bojím se létat a na kolo jsem od té doby neusedla, ačkoli jsme s přítelem jezdili moc rádi. Není to ale můj první kolaps. V devíti letech jsem totiž spadla z koně a on mi téměř rozdrtil rameno, protože na mě v šoku skočil, několik týdnů jsem tak měla sádru přes celý trup (koukala mi jen zdravá ruka) a oslavila v nemocnici narozeniny.

Vzděláním jsem podnikatelka. Vystudovala jsem ekonomickou školu, která mě ani trochu nebavila. Doopravdy žiju psaním, natáčením a kreativními činnostmi. Kdybych si ale měla obor vybírat znovu, vyberu bezpochyby dějiny, pro které mám slabost. Strašně mě zajímají války, vše kolem bývalého režimu a mým srdcovým obdobím je první republika. Zájem ve mně vzbuzuje i Marie Antoinetta nebo Adolf Hitler, o kterých si vždy ráda něco přečtu.

Hned po maturitě jsem měla odjet studovat na rok do Austrálie. Všechno bylo připravené a já se těšila, až v září odletím. V mém životě ale nastaly okolnosti, kvůli kterým jsem svou cestu zrušila. Pár týdnů na to jsem naprostou náhodou získala práci, o kterou jsem stála, přestěhovala se do svého prvního bytu na Vinohradech a rozjela život dospělé holky. A jsem za to vděčná.

Co mě na sobě baví a nebaví?

Baví mě na sobě spontánnost. Plno mých přátel mi říká, že jsem ten nejspontánnější člověk v jejich okolí. Jsem totiž schopná sednout do auta a odjet neznámo kam, jít po ulici a udělat si tetování, koupit letenku a za pár hodin odletět (to jsem udělala svýmu klukovi a z šoku se dostal až na recepci v hotelu :D), přijet na druhý konec republiky jenom proto, že se kamarádka zmíní, že je sama a je jí smutno. Zkrátka a dobře se nebráním téměř ničemu.

K jedné své vlastnosti nevím, jak se postavit. Je tak pozitivně negativní, že opravdu nevím, zda se za ní radovat či být naštvaná. Jsem totiž příšerně rozdavačná a obětavá. Až moc. Na úkor sebe dám totiž přednost tomu druhému. Když jsem tedy měla první práci a vydělávala pár tisíc měsíčně, z čehož mi na živobytí vystačilo úplné minimum, stejně jsem ostatním udělala štědré Vánoce, narozeniny a nevím, co všechno. Než abych okolí nepotěšila, radši budu půl roku jíst kůrky od chleba. Teď už sice nic takového dělat nemusím, ale projevuje se to v jiných věcech – rozdám jídlo, i když mám sama hlad, oblečení, kosmetiku… Zkrátka rozdám, co mám.

Vlastnost, která je v mnohém k dobru i na škodu, je má cílevědomost. Jsem za ní ale opravdu ráda, protože bez ní bych se nehla z místa a nebyla, kde jsem teď. Sama jsem si vybudovala život, ve kterém nejsem na nikom závislá, z pádů se rychle oklepu a nikdy se neptám: ,,A co dál?“ Vždy totiž jasně vím, co chci a co se bude dít dál.

Jsem upřímný realista. Což pro mnohé bývá dost nepohodlné. Když tedy kamarádka brečí, že se s ní přítel rozešel z určitých důvodů a ptá se mě, jestli se k ní vrátí, upřímně jí odpovím, i kdyby to mělo znamenat negativní odpověď a další tři hodiny pláče. Nerada mažu lidem med kolem pusy a narovinu jim říkám věci, jak jsou. Možná i proto se obklopuju podobně smýšlejícími lidmi. Na posunky, pomluvy a faleš si totiž nehraju. A pokud se mě někdo zeptá na názor, ráda mu ho řeknu i kdyby to mělo být to poslední, co ode mě uslyší.

Doufám, že jsem vám odhalila něco nového a třeba vám pomohla, mě lépe poznat. Určitě mi dejte vědět do komentářů, protože mě to zajímá.

With love Káťa

 

 

Share:

3 Comments

  1. Saab
    Květen 24, 2017 / 3:18 pm

    Upřímně jsem pobavila a hezky začetla. Super článek. A opravdu by mě plno věcí nenapadlo. Třeba tvůj strach z letadel, když tak ráda cestuješ! 🙂

  2. Pavla
    Květen 27, 2017 / 12:05 pm

    Tak teď jsem se ze srdce zasmála! 😀 Fakt super Kačko.

  3. Mirka
    Květen 29, 2017 / 7:05 pm

    Moc hezký napsaný, je to fakt sranda, jak jsme v některých věcech stejné 😀

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *