ZDRAVÍ, CO BOLÍ

Když jsem se sama sebe zeptala, co je pro mě nejdůležitější na světě, odpověď nyní zněla jasně – zdraví. Ať moje nebo mých nejbližších přátel, rodiny. Co je zdraví, si ale uvědomíte až v moment, kdy ho nemáte. Rozhodla jsem se dnes napsat o tom, jak jsem přišla na to, že opravdu máme jen jedno a přiznat se vám, jak to vlastně s tím mým je.

Začnu od začátku a upřímně o tom, jak jsem za patnáct let prošla snad všemi p oruchami příjmu potravy, které si dokážete představit. Pamatuju si ten den jako dnes, když jsem byla na vrcholu své kariéry ve sportovním aerobiku a denně jsem slýchávala, že když zhubnu ještě kilo, tak budu lepší. Zhubla jsem kilo a byla jsem opravdu lepší, zhubla jsem další a byla jsem zase lepší. Říkala jsem si, že to je super pocit a že určitě takhle to mistrovství vyhrajeme. Vyhrály jsme spolu s týmem holek i před silnými soupeři.
Přišly další závody, další medaile a s tím i další hubnutí, které ale zkráceně vedlo k tomu, že si najednou trenéři uvědomili, že to už opravdu není zdravé a že když jsme na soustředění, Karol vlastně nic nejí. Vidím to jako dnes, jak místo slov o hubnutí slyším o tom, abych se najedla. V tu chvíli jsem jedla i jen půl jablka denně a vlak jménem mentální anorexie už nešel zastavit.  Já jsem najednou stála před finálovou sestavou na Mistrovství světa v roce 2004 a holkám jsem řekla, že to nezvládnu a že to balím.
Když jsme tam stály, nějak mě přemluvily a skončily jsme druhé. Tam jsem na chvíli myslela, že mám vyhráno i já osobně a už zase budu normální a budu makat, abychom byly třeba za rok první.
V tuhle chvíli zakročila rodina i trenéři a já jsem denně trávila i několik hodin v nemocnici, na psychologii, psychiatrii a hlavně na váze, kdy jsem se každý den musela jet zvážit. Ani vám nebudu vyprávět ty příběhy, co jsem dělala, abych nahrála na váze o několik deka více. V tuhle chvíli byla rodina můj největší nepřítel a teď se jim za to neskutečně omlouvám. Byla jsem na zabití! 
Ve finále jsem byla na pokraji hospitalizace s váhou asi 42kilo (takže jen kosti a svaly, které tam zbyly z denního makání v tělocvičně) a asi jsem dostala strach, podlehla jsem náporu a začala trošku jíst.

Po psychicky náročné léčbě ale nastala fáze číslo dvě. Dostala jsem se z problému jménem anorexie a na řadu nastoupila bulímie, ale asi ne v pravém slova smyslu, jak ji znáte. Bulímie je vlastně chronické nejezení a potom brutální přejezení často končící zvracením (a já naštěstí neumím absolutně zvracet, proto se mě tenhle dovětek, zaplaťpánbůh, vyhnul).
Často jsem nic nejedla nic i dny, abych se potom mohla jeden den přejíst. Tenhle stav trval taky roky, než jsem si zlomila bederní obratle na snowboardu a s vrcholovým závoděním byl ze dne na den konec.

Fáze tři ale nebyla vůbec hezká a jsem ráda, že z ní nemám moc fotek :D. Odstěhovala jsem se do Anglie, kde jsem přibrala na dvojnásoběk váhy. Nikoliv tím, že bych jedla moc, ale pracovala jsem jako zdravotní sestra a prostě jsem jedla v práci to, co mi dali (často tedy sladkosti od pacientů) a pak jsem se najedla jednou denně, doma. Tenhle rok byl šílený a šíleně jsem i vypadala. Když mě rodina viděla po příjezdu, věřím, že se totálně zhrozila. Po návratu do Čech šla ale kila dolů sama a já do toho zase postupně spadla. Když pro vás píšu článek, napadá mě spoustu příběhů s kamarády, od babiček nebo jen hádek s rodinou o jídle.

To trvalo roky a roky a moje váha šla nahoru a dolů klidně o 10-20 kilo za pár měsíců. Ne nadarmo to můj organismus přestal zvládat a s náporem práce přišly žaludeční vředy, které jsem dlouhodobě léčila. Ani tohle ale nebyl konec. Zjistila jsem, že můžu jíst a když budu dost cvičit, tak budu stejně hubená. Začala jsem tedy cvičit, často i dvakrát denně a zase jsem chvilku byla spokojená. Na výstrahy toho, že moje tělo už moc nefunguje, jsem samozřejmě nebrala zřetel a naopak podporovala jeho nepřirozenou funkci všemi možnými podpůrnými prášky, které jsem brala na zvýšení výkonu.

Všichni mi říkali „jez normálně“ a od všeho trošku, ale to je jako když řeknete dítěti, aby si samo uvařilo jídlo. Ví, jak to má chutnat, ale recept nezná. Absolutně jsem nevěděla, co je normální a tak jsem se v tom plácala sama. Asi si řeknete, že je to jasné, co normální znamená, ale pro člověka, který žil v absolutně jiné realitě to je opravdu non sense. K tomu všemu, jsem po deseti letech ztratila pocit hladu. Prostě jsem hlad necítila a nebo možná cítila, ale za ty roky jsem prostě ztratila soudnost, co hlad znamená.

Když jsem se dostala do optické rovnoháhy, okolí mi říkalo, jak mi to sluší, jenže to nevědělo, co se skrývá pod pokličkou.  Abych se měla pod kontrolou, znamenalo to nulový společenský život, neustálé vážení sebe nebo jídla, běhání třeba v 6 ráno, abych pak mohla do práce, neustálé hlídání krabiček nebo svačení na zastávce, abych pak v restauraci s přáteli předstírala, že nemám hlad a dala si čaj. Znamenalo to vlastně i ztrátu spousty přátel, protože jsem nikam nechodila. Znamenalo to v podstatě jen práci, fitko a odříkání, což nevedlo ke šťasné a vyrovnané Karol.

Poslední kapkou do toho celého koloběhu, bylo posledních pár let, které jsem trávila v podstatě jen prací a dokazováním si, že všechno zvládnu sama a nejlépe. Na úkor svého života, jsem pracovala i klidně dvacet hodin denně a jedla tak málo, že jsem se divila, že pořád nehubnu. Organismus, který byl zničený po patnácti (půlka života! To je šílený) letech, kdy jsem opravdu prošla všemi druhy poruchy příjmu potravy nebo jinými vymoženostmi, mi celý zkolaboval.

Když jsem přemýšlela nad všemi možnými signály, které mi dával celé ty roky, neslyšela jsem absolutně nic a to se ten vnitřní hlas pořád zesiloval. Musela přijít až poslední tečka v posledních měsících. Najednou mi přestala fungovat lymfa v těle, neměla jsem v něm žádné vitamíny a minerály, metabolismus, který kdysi uměl spalovat, se najednou zastavil a ikdyž jsem jedla málo, pořád jsem tloustla. Prodělala jsem boreliozu, usínala jsem absolutně všude za pochodu a pak trávila dlouhé noci u počítače, abych pracovala. Další a další problémy spojené s tělem se jen balily. Sport jsem odsouvala na druhou kolej a sama sebe minimálně na padesátou. Zkrátka jsem měla život naruby a šťastná jsem byla jen na oko.

Na začátku roku 2017 jsem ale začala opětovně studovat NLP (neuro lingvistické programování) a zajímat se o to, jak funguje lidský mozek a jak využít jeho potenciál a takzvaně začít pracovat s podvědomím, kde všechny ty mé roky problémů byly zakořeněné. Jen díky tomuhle všemu jsem tedy začala pracovat sama na sobě a konečně se odhodlala postavit před to reálné zrcadlo a rozhodnout se, že vám o tom zaprvé napíšu a zadruhé, že život a zdraví máme jen jedno.

Dlouhý příběh, který mě stál hodně bolesti se ale dá shrnout do pár vět. Pokud někdo čte tenhle příběh a prožívá nějakou z těch fází, tak myslete na budoucnost. Když se v té situaci nacházíte, nikdy by vás nenapadlo, že problém není nyní, ale přijde za pár let.

VŠECHNO, CO JSEM SVÉMU TĚLU BĚHEM TĚCH LET DALA, MI VRACÍ NYNÍ ZPĚT

a rozhodně to není procházka růžovým sadem. Důležité je ale, že se proces uzdravování děje!

Tak trošku pod čarou mého příběhu, bych vás ale chtěla pozvat na Avon pochod 10. 6. 2017, abyste pomohli ženám, které prochází rakovinou prsu. I vy můžete pomoci koupí trička, které je vstupenkou a letos se vážně povedla. 

Zdraví je největší dar na světě, važte si ho a pokud mi někdo chcete napsat svůj příběh, budu moc ráda za soukromou zprávu, nebo pro odvážnější komentář pod článkem.

 

With love, Karol

Share:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *