V ZEMI, KDE ČAS NIC NEZNAMENÁ

Dneska mám v diáři milion věcí nevím, zda všechno stihnu, tak si raději přivstanu a pak půjdu spát v noci… Takový můj typický den v Praze. Moje lasické já, které potřebuje stihnout všechno a všem vyhovět. Tady?

Tady myslím na Bali, kde se čas jakoby zastavil. Máme už dva týdny rozkopanou kuchyň a prostě bude až bude. Bude až se to dodělá, jestli dneska (to nepřipadá v úvahu), nebo zítra (trochu pravděpodobnější) nebo třeba za týden… No, možná to stihneme za týden. Uběhly dva týdny a nic, prostě to ještě není. V Praze bych se zbláznila, že se něco nestihlo v termínu, který byl určený.

Co se stalo, že ani mně nevadí, že to prostě není? Je to čas, který je tu tak maličko irelevantní. Nikdo se nikam nehoní. Jeden den je ceremonie a to prostě nepracujeme, druhý den se to nestihlo, třetí den je zase ceremonie (neustále tu něco oslavujeme, něco uctíváme). Jsou důležitější věci, než naše kuchyň, a tak si vaříme na jednom vařiči, který po týdnu zprovoznili. Žijeme tak, jak žijeme. A nikomu to nevadí!
Občas se taky stane, že čekáme ve frontě motorek a aut i půl hodiny na jedno projíždějící auto, protože se na silnici prostě dvě vedle sebe nevejdou. Já šílená, že mě nebaví čekat, Balijec si prostě jen zahraje na své Nokii 5110 hada a prostě počká až se to vyřeší a pak pokračuje v cestě.

Bali mě hodně naučilo v tom, abych se nehnala bezhlavě za věcma, které nemohu ovlivnit a prostě vzala situaci tak, jak je. Oni ví, proč to dělají – nervy neznají a šetří tak jak sebe, tak ostatní, protože si dokážou užít každou chvíli a prostě NEŘEŠÍ.

Bali mě naučilo také zapomenout na to, jaký je den, jaká je hodina, protože bezpečně vím, že slunce zapadne po šesté a ráno se probudím slunečními paprsky stejně po šesté, tak proč se mezitím honit za nějakými časovými údaji. Dny tu plynou tempem vysokorychlostního internetu (který tu mimochodem taky moc není), ale každý den a každá minuta je něčím zajímavá. Občas jsou to maličkosti, kdy se procházím po pláži a najednou mě smete vlna, která vypadala jako baby vlnka, která nabrala rychlost až u břehu a občas jsou to dechberoucí západy slunce, které opravdu filtr nepotřebují.

Užívám si tak čas, který ubíhá přesně tak, jak má, neřeším maličkosti a jestli někde budu o půl hodiny dýl nebo míň? Neřeším. Vždyť je to balitime,  a prostě někdy dojdu. Celým mini článkem chci říct, že nikdy se neděje nic, ,tak si ty okamžiky užívejme ať se děje cokoli, protože ve finále je všechno tak, jak má být…

Tenhle článek jsem napsala tak spontánně, protože na mě v Praze čekají nové hodinky od naší oblíbené značky Daniel Wellington, na které i vy máte teď s kodem LOVEKAROL 15% slevu a já se těším až je nasadím na ruku, ale budu si sakra pamatovat, že ikdyž budu mít v Praze zase trošku rychlejší tempo, že mi nic neuteče a že musím být vevnitř klidná a tak pak stihnu víc věcí, nebo si je minimálně víc užiju. Tak šup na stránky www.danielwellington.com a vybírejte si dárek k Vánocům!

With love, Karol

Share:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *