HLAVA – NEHLAVA

Taky si občas říkáte, že jdete hlavou proti zdi a ne a ne jí prorazit natož zbourat? Asi takový byl konec mého roku. Přesto, že jsem si na Bali řekla, co už ve svém životě nechci, držela jsem to všechno jen pár dní po příjezdu a před koncem roku jsem se zastavila před stejně velkou zdí, jako když jsem odjížděla. Zeptala sem se tedy sebe, jak tu šíleně obrovskou překážku zbourat a v tu chvíli se něco stalo…

Nečekejte ode mě žádné světa znalé rady, jak překonat všechny problémy a jak mít život jak z vyumělkovaných Instagramů. To si myslím, že všichni tušíme, že není úplně reálné. Ne každý den okolo nás lítají balony, když si zrovna čteme knížku na balkoně za zapadajícího slunce.  Každý ale myslím prožíváme dny, kdy je to prostě nanic a máme pocit, že jsme narazili na zeď, která je přinejmenším deset metrů vysoká a my jednoduše nevíme, jak jí probořit nebo překonat.

Na Bali jsem si řekla, že nebudu tolik pracovat a taky pro to před odjezdem udělala všechno. Vrhla jsem se na volnou nohu a na své vile polehoučku přes večery pracovala. Všechno se zdálo být super, než jsem přijela do Prahy a život se mi změnil během sekundy.

Začala jsem zase pracovat, ale ne jako předtím – o 200% víc. Najednou jsem kašlala na zdraví, nechodila cvičit, jediné, co jsem měla před sebou byl muj nejlepší kamarád Macbook Air, který mi pomalu přirostl k prstům. Nevídala jsem své kamarády, nepsala na blog, nefotila na Instagram a obecně – nedělala věci, které mě baví. Byl Štědrý den a já jsem do pěti psala maily jako šílená, abych si nahnala práci na další dny – ano jako šílená!
Přesvědčovala jsem kamarády i rodinu, že tohle je v pohodě a že vlastně jsem šťasná, ale tím, jak jsem o tom mluvila, jsem vlastně přesvědčovala sama sebe.

Mezi Vánoci ale přišla stopka, kdy jsem si uvědomila, že to takhle v pořádku rozhodně není a že jsem vlastně strašně nešťastná. Chvíli jsem se vztekala, že to tak není, ale ve finále jsem s pokorou sama k sobě uznala, že je to tak a že tohle není život, jaký chci a pro jaký jsem si jela na druhý konec světa. Dva týdny jsem sama v sobě střídala vzdor a naštvání sama na sebe, ale každý den jsem dělala těch pár věcí, které jsem si sama sobě slíbila. Věnovat se čtení před spaním, ráno jako první věc nevzít telefon do ruky a koukat na maily z Číny (se kterou úzce pracuju a jsou pořád o několik hodin napřed). Vyhradila jsem si čas na odpočinek a na spaní, jak triviální. Najednou po těch několika týdnech jsem zjistila změnu, ve kterou jsem ani nedoufala a teď si dokážu dát den skoro offline nebo dokážu na tři dny odjet na hory a vůbec nic si nevyčítám. Není to nakonec lepší? Vždyť se nic nepo*** a když ano, tak se to napraví další den.

Tak co? Vidíte se v tom?

Sice mluvím o práci, ale myslím, že každý, kdo má podobný problém, si najde ve článku to svoje a já doufám, že se vám ta stěna taky rozplyne, aniž byste vytvářeli obrovské úsilí, které nikam nevede.
Díky Tally Weijl za outfit, který se podle mě absolutně hodí na zimní dny, kterých si doufám užijeme ještě dost!

With love, Karol

 

Share:

1 Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *